Členům! 24.11.1924

Rudolf Steiner

Světové myšlenky v působení Michaelově a v působení Ahrimanově.

Kdo pozoruje poměr Michaela k Ahrimanovi, je skutečně nucen k otázce: jak se chovají v kosmické souvislosti tyto obě duchovní mocnosti, když jsou přece obě činny v rozvoji intelektuálních sil?

Michael rozvíjel intelektualitu v minulosti pomocí kosmu. Toto činil jako služebník božsko-duchovních mocností, které daly vzniknout jak jemu samému, tak i člověku. a u tohoto poměru k intelektualitě chce setrvat. Když se intelektualita oddělila od božsko-duchovních mocností, aby nalezla cestu do nitra lidské bytosti, tu se Michael rozhodl stavěti se nadále k lidstvu správným způsobem, aby v něm nalezl svůj poměr k intelektualitě. Chtěl však toto vše činit také nadále jen ve smyslu božsko-duchovních mocností jako jejich služebník. Služebník těch mocnosti, s nimiž je spojen od svého vzniku a od vzniku lidí. Tak tedy je jeho úmyslem, aby v budoucnosti proudila intelektualita srdcem lidí, ale jako tatáž síla, jakou byla již na počátku, když proudila z božsko-duchovních bytostí.

Zcela jinak je tomu u Ahrimana. Tato bytost se již velice dávno odloučila z proudu vývoje, k němuž náleží naznačené božsko-duchovní mocnosti. Postavila se v pradávné minulosti jako samostatná kosmická moc vedle božsko-duchovních mocností. – Sice stojí ona bytost v současnosti prostorově ve světě, kterému náleží člověk, nevyvíjí však s bytostmi, které oprávněně tomuto světu náležejí, žádnou silovou souvislost. Jenom, protože intelektualita, oddělená od božsko-duchovních bytostí, přichází do tohoto světa, shledává se Ahriman s touto intelektualitou tak spřízněn, že se svým způsobem skrze ní může spojit s lidstvem. Neboť on již v pradávné době spojil se sebou to, co člověk dostává v současnosti jako dar z kosmu. Ahriman by mohl učinit intelekt, který je lidstvu dáván, podobným svému vlastnímu, kdyby se mu podařilo, co má v úmyslu. –

Ahriman si přivlastnil intelektualitu v době, kdy ji nemohl v sobě zvnitřnit. Intelektualita zůstala v jeho bytosti silou, která nemá co činit se srdcem a duší. Proudí z Ahrimana jako mrazivě chladný impuls, který nemá v sobě nic duševního. a lidé, kteří jsou tímto impulsem uchopeni, vyvíjejí logiku, která bez soucitu a lásky se zdá přesvědčivá sama o sobě. – Vpravdě v ní mluví právě Ahriman – u níž se neukazuje nic, co je pravým, vnitřním, srdečně-duševním spojením člověka s tím, jak myslí, mluví, jedná. –

Michael si však intelektualitu nikdy nepřivlastnil. On ji spravuje jako božsko-duchovní sílu, cítě se spojen s božsko-duchovními mocnostmi. Když intelektualitu proniká, ukazuje se tím také, že je v ní možnost, aby byla výrazem srdce, duše právě tak jako výrazem hlavy, ducha. Neboť Michael nese v sobě všechny prapůvodní síly svých bohů, a bohů člověka. Tím nepřenáší na intelektualitu nic mrazivě chladného, co postrádá duši, nýbrž on stojí u ní způsobem vnitřně vřelým, duší naplněným.

A to je také důvodem, proč Michael putuje vesmírem s vážným výrazem a gestem. Je-li takto v nitru spojen s inteligentním obsahem, znamená to zároveň, že musí splňovat požadavek, aby nevnášel do tohoto obsahu nic ze své vůle, z přání a z žádostí. Vždyť jinak se stává logika nějaké bytosti libovůlí místo výrazem kosmu.

Udržovat přísně svou bytost jako výraz světového bytí, vše, co se chce v nitru projevit jako osobitost, také v tomto nitru ponechat: V tom spatřuje Michael svoji ctnost. Jeho mysl je obrácena k velkým kosmickým souvislostem, - o tom mluví jeho výraz tváře. Jeho vůle, s kterou přistupuje k člověku má zrcadlit, co zří v kosmu, - o tom mluví jeho postoj, jeho gesto. Michael je ve všem vážným, neboť vážnost jako projev nějaké bytosti jest kosmickým zrcadlem z této bytosti. Úsměv je výrazem toho, co z nějaké bytosti vyrážejíc, září do světa.

Jedna z imaginací o Michaelovi je také tato: On vládne v běhu času vnáší bytostně světlo z kosmu jako svou bytostnou podstatu utvářeje teplo z kosmu jako projevovatel své vlastní bytostné podstaty. Putuje jakožto bytost jako jakýsi svět, přitakávaje sám sobě, jen když přitakává světu, jako ten, kdo ze všech končin světa přivádí sily dolů k Zemi.

Naproti tomu jedna imaginace o Ahrimanovi. On by chtěl ve svém putovaní dobýt z času prostor, má kol sebe temnoty, do které vysílá paprsky vlastního světla. On má kol sebe o to větší mrazivost, čím více dosahuje ze svých úmyslů. Pohybuje se jako svět, který se zcela koncentruje do jediné bytosti, do bytosti vlastní. Přitakává jen sám sobě, popíraje svět. Pohybuje se, jakoby nesl sebou hrůzné síly temných propastí Země.

Když člověk hledá svobodu, aniž ho ovládne egoismus, když se mu svoboda stává čistou láskou k činnosti, kterou má vykonat, pak má možnost blížit se k Michaelovi. Když chce působit ve svobodě, rozvíjeje při tom egoismus, když svoboda se mu stane pyšným pocitem, že v jednání sám sebe projevuje, pak stojí před nebezpečím, že dospěje do oblasti Ahrimanovy.

Výše vylíčené imaginace vysvitnou. z lásky člověka k jednání (Michael) nebo ze sobecké lásky k sobě při jednání (Ahriman).

Když se člověk jako svobodná bytost cítí v blízkosti Michaelově, je na cestě nést sílu intelektuality ve svém „celém člověku“. Myslí sice hlavou, ale srdce cítí jasnost nebo temnotu myšlení. Vůle vyzařuje bytost člověka, když myšlenky v něm proudí jako úmysly. Člověk se stává stále více člověkem, stává-li se výrazem světa. Nalézá se, když se nehledá, nýbrž když v lásce chtěním se spojuje se světem.

Když člověk rozvíjeje svou svobodu upadne do svodů Ahrimanových, je vtažen do intelektuality jako do duchovního automatismu, v němž je článkem, ne již sebou samým. Všechno jeho myšlení se stane zážitkem hlavy. Lež tato se oddělí od vlastního života srdce a života vůle a vymaže vlastní bytí. Člověk ztrácí více svůj vnitřní bytostně lidský výraz, stává-li se výrazem svého vlastního bytí. Ztrácí sebe, když se hledá. Vzdaluje se světu, jemuž odpírá lásku. Člověk však prožívá sebe jen tehdy vpravdě, když svět miluje.

Z vylíčeného je zcela názorně patrno, jak je Michael vůdcem ke Kristu. Michael jde se vší vážností své bytosti, svého postoje, svého jednání v lásce světem. Kdo se ho přidržuje, ten pěstuje lásku ve vztahu k vnějšímu světu. a láska se musí nejprve rozvíjet ve vztahu k vnějšímu světu, jinak se stává sebeláskou.

Jestliže pak láska ve smýšlení michaelském je tu – pak bude moci lásku k druhému také vyzařovat zpět do vlastního „Já“. Toto bude umět milovat, aniž miluje sám sebe. a na cestách takové lásky lze najít Krista skrze lidskou duši.

Kdo se přidrží Michaela, ten pěstuje lásku ve vztahu k vnějšímu světu. a tím nalezne takový vztah k vnitřnímu světu své duše, který ho přivede do spojení s Kristem.

Věk, který nyní začíná, potřebuje, aby lidstvo pohlíželo na svět, který jako duchovní hraničí bezprostředně se světem pociťovaným jako fyzický a v kterém lze nalézt to, co je zde líčeno jako bytost Michaelova a poslání Michaelovo. Neboť ten svět, který si člověk vykresluje při pohledu na tento fyzický svět jakožto přírodu, také není tím, v němž bezprostředně žije, nýbrž je takovým, který leží hluboko pod světem vpravdě lidským, jako nad ním Michaelský svět. Člověk jen nepozoruje, že když si vytváří obraz svého světa, nevědomě vzniká obraz jiného světa. Když si tento obraz maluje, je na cestě k tomu, aby sebe vyřadil a propadl duchovnímu automatismu. Člověk může ochránit své lidství jen tehdy, když proti tomuto obrazu, v němž se jako v obraze přírodního nazíraní ztrácí, postavil druhý, v němž vládne Michael, v němž Michael vede po cestách ke Kristu.



Stěžejní poučky: 23.11. 1924



121. Neprohlédli jsme dosud, jaký má význam pro svět to, co působí ve světě, např. světové myšlenky, zůstáváme-li stát u toho, co působí samo o sobě, nýbrž musíme v poznání pohlížet na bytosti, z nichž toto působení vychází. Např. u světových myšlenek, zda jsou do světa vnášeny a světem neseny Michaelem nebo Ahrimanem.

122. Co vycházejíc z jedné bytosti, může působit vzhledem k jeho vztahu ke světu blahodárně a tvořivě, to se může ukázat zhoubným a ničícím, vychází-li to z bytosti druhé. Světové myšlenky nesou člověka do budoucnosti, přijímá-li je od Michaela; odvádějí ho od správné budoucnosti, chce-li mu je dát Ahriman.

123. Takovými pozorováními jsme přiváděni stále více k tomu, abychom přemohli názor o neurčité duchovnosti, jež má pantheisticky vládnout v základě věcí; a jsme přiváděni k určitému konkrétnímu názoru, který si může činit představy o duchovních bytostech, vyšších hierarchií. Neboť skutečnost spočívá vždy v bytostné podstatě. a co ve skutečnosti není bytostné, to je činnost, jež se odehrává ve vztahu mezi bytostmi, to může být pochopeno jen tehdy, když můžeme obrátit pohled na činné bytosti.



Originálne znenie